Už dlouho jsem chtěl zhudebnit jeden ze sonetů Williama Shakespeara. Nevěděl jsem který, ani jaké zvolit obsazení. Dne 11. 9. 2001 se všechno rázem vyjasnilo: bude to sonet č. 64, v jehož třetím verši se jakoby jen mimochodem objevuje prorocké „lofty towers I see down-razed“ („pyšné věže vidím sraženy“), a bude to vysoký sólový hlas s nejhlubším bicím nástrojem. Kompozice je založena na kontrastech různých časových rovin: na kontrastu navenek pomalého tempa a počítací jednotky velmi rychle vpřed pádící ve zpěvaččině mysli, na kontrastu zrychlující se a zpomalující se linie, navzájem zkřížených uprostřed skladby, na kontrastu přesně vynotovaného rytmu a vložených melodických obratech v arytmickém čase. To jsou však jen technické prostředky pro vyjádření pocitů času, který se zastavuje, nebo naopak nesnesitelně rychle ubíhá při prožívání extrémních pocitů. Tato kompozice není politickým manifestem. Je věnována všem, kteří vědí, jaké je ztrácet nejmilovanějšího člověka.